protivítr

Festival Nyege Nyege 2022

15.-18. 9. 2022, 

Itanda Falls, Uganda

O cestě na festival elektronické hudby Nyege Nyege v Ugandě jsme špekulovali už pár let, pandemie nám ale naše plány na nějakou dobu odložila. Jakkoliv nepravděpodobně to zní, právě Kampala je dnes jedním z nejdůležitějších míst aktuální hudby a v posledních letech exportuje nové žánry i senzační interprety, za kterými jsou nezřídka i silné osobní příběhy. Během pandemické pauzy rapidně rostlo renomé festivalu, labelu i scény kolem něj, letošní ročník mohl být do značné míry přelomový a možná i byl. 

Na místě se střídaly kouzelné momenty s chvílemi, které bychom si odpustili. Kontrast signifikantní i pro celou akci. Na jedné straně prestižní event s neuvěřitelným mezinárodním kreditem, vybudovaným během pár let, na druhé straně neřízená střela. Chvíli to navíc vypadalo, že budeme muset celou cestu přeplánovat, protože týden před zahájením byl festival zrušen ugandskou vládou. Důvodem je údajné propagování nemorálního sexuálního chování a především homosexuality, která je v zemi zakázaná a podléhá přísným trestům. 

Co s námi? Podstoupili jsme řadu očkování proti tropickým neduhům a na festival se těšíme roky. Narychlo probíráme možné změny plánů, jestli vůbec pojedeme a doufáme, že se to ještě nějak zvrátí. A ono jo. O den později ugandská vláda festival opět povoluje. Zákulisní informace mluví o tom, že všechno se dá řešit penězi. Posléze zjišťujeme také, že festival zdaleka nebyl zrušen poprvé a že podobný průběh je již tradicí. K letošnímu ročníku jsou ale pro jistotu vydána i zvláštní nařízení, která usměrňují, jak má festivalové dění vypadat. Krom drog a vulgarismů je zakázána i nahota nebo orgie. Na vše dohlédne na místě morální policie.

TOMORROW MORNING

Festival probíhá v období dešťů, v Kampale si tedy raději kupujeme gumáky, a to dokonce od Bati, made in Kenya. Vyrážíme po dvakrát delší trase, protože se náš řidič právem obává, že cesta bude naprosto zasekaná. Organizátoři očekávají návštěvnost mezi patnácti a dvaceti tisíci, připočtěte výmoly a vymletá koryta po vydatných deštích. Výsledkem jsou i momenty, kdy nevěříme tomu, že se na festival vůbec dostaneme. Bereme s sebou pláštěnky, gumáky, deky, simky a myslíme si, že jsme ready. Akorát, že vůbec. Festival taky ne. Dorazíme chvíli po uvedeném začátku a sledujeme, jak se teprve staví latríny, stanová městečka i stage. Užíváme si ale výhled na údolí Nilu a jsme šťastní, že jsme konečně na místě.

„Moving to a new location brings challenges, many challenges,“ říká nám Lola z organizačního týmu. Dříve probíhal festival ve městě Jinja, které znamenalo menší kapacitu, rozlohu, ale také menší problémy se zásobováním. Borovicový les u Nilu je nádherné místo, ale prvním problémem je, že k němu vedou jen malé cesty, po deštích navíc řádně rozorané. Druhým pak, že často není ani co dovážet. Jak později zjišťujeme, na organizátorech se dopustil podvodu jistý Arthur Kirunda, jež jim nasliboval výstavbu stanového městečka, latrín, sprch a vůbec velké části festivalového zázemí… Na místní poměry se ubytování prodávalo za obří sumy, pár dní před akcí ale vyšlo najevo, že nic z toho nebude. Kirundu dopadla policie, které ale pár hodin nato uprchl. 

Stan tedy zatím nemáme, takže odhodíme věci v provizorní chatičce vyrážíme koštovat místní dobroty, pár stánků už naštěstí stojí. Favoritem je určitě etiopská placka injera. K večeru se už se situace lepší, sice ještě nemáme matrace, ale stan už jo a dokonce se začíná i hrát. Hudební produkci ale stejně komplikují výpadky elektřiny, zpoždění, ztracené nástroje i déšť. Řada umělců se svého slotu nakonec ani nedočká. Je třeba dodat, že když se ptáme dalších návštěvníků, zjišťujeme, že změny harmonogramu trápí hlavně nás (a umělce). Lidé se přijeli hlavně bavit, nikdo nečeká vystoupení konkrétních hvězd. Jsme to jen my, kdo frustrovaně studuje časy a snaží se ulovit své oblíbence. Snažíme se naladit na místní vlnu, ale to, že nám některá jména utečou nás trápit nepřestane. 

I tak ale nemá hudební nabídka chybu. Nečekali jsme sice, že se budeme držet spíš na menších stagích, jelikož ta hlavní bude docela mainstreamová, nakonec nám to ale ani tolik nevadí. Jsou daleko příjemnější a splňují vše, co jste si kdy přáli od raveu v africkém lese. Tančíme dnem i nocí a rozplýváme se nad nepoznanými rytmy. 

Matrace nakonec v noci také dostaneme, musíme jen najít ten správný náklaďák a probudit spícího řidiče. Co se týče dalšího zázemí, na většinu našich dotazů dostáváme odpověď, že to bude už určitě zítra ráno. Čekáme na sprchy, press stánek nebo na oficiální harmonogram. Většina je nakonec ready až na poslední den. Dojde tedy i na sprchování balenou vodou a další nouzové varianty. 

Stejně jako v celé zemi, i tady nesmí chybět ozbrojení vojáci, kteří festival během dne procházejí se samopaly. Pomalu si na to zvykáme, v jednu chvíli ale vidíme přeci jen nápadně velký shluk uniforem, který něco řeší. Okouníme a po chvíli si všímáme, že se blíží k nám. V čele není nikdo jiný než premiérka Robinah Nabbanja, která se festivalu zastávala a zdůrazňovala jeho ekonomický přínos pro zemi. Jelikož jsme na ráně, přistoupí k nám a oslovuje naši kamarádku. Prý se jí moc líbí její drink ve vydlabané dýní a prosí o společné foto. Nastoupení fotografové začnou zuřivě cvakat. Na sítích se později objeví i řada videí s premiérkou, která tančí a festival si chce evidentně užít.

Déšť nám poslední večer bohužel řádně promáčel matrace, nezbývá než protančit většinu noci a pak zkusit přeci jen na hodinku usnout na matracích provizorně obalených igelitem, i poslední noc se nese v duchu love and hate. 

KAM DÁL?

Z hudební stránky nabízel festival skutečně naprosto geniální menu. Vše dotvářela atmosféra borovicového lesa, poletujících komárů a hlavně publika, jehož tanec se s intelektuály na našich festivalech dá jen těžko srovnávat. Otázkou je, jak by festival vypadal s původně plánovaným festivalovým zázemím. Nakročeno měl skvěle, nepřipravenost ho bohužel znepříjemnila nejen nám. Po reportáži na hudebním serveru Resident Advisor od akce navíc dali ruce pryč někteří velcí sponzoři a v zemi navíc velmi přituhuje i co se týče práv LGBTQplus komunity. Letošní ročník ještě není oznámený a je otázkou, zda vůbec proběhne a případně jak. 

I kdyby už festival neproběhl, stopa Nyege Nyege je už teď nesmazatelná. Na začátku všeho přitom byla jen snaha dát lidem, kteří chtějí dělat hudbu prostor a nástroje. S myšlenkou přišli dva expati, kteří pronajali v Kampale vilu, nechali v ní zájemce tvořit a bydlet. Vznikl tak nespočet spoluprací, přátelství, label, desky, akce a také festival. Nyege Nyege jsou dodnes útočištěm menšin a mladou bující scénou, která dává v zemi prostor progresivním myšlenkám. Nechte se okouzlit alespoň na deskách nebo koncertech, které se občas objeví i v Praze. 13. října bude třeba jeden ve Fuchsu, detaily budou venku už brzy na stránkách Heartnoize (zítra ráno tedy ještě ne).