Bikepacking k Baltskému moři po cyklotrase Odra-Nisa

Hned po dojetí Alpe Adria jsme věděli, že si bikepacking k moři chceme zopakovat. Tentokrát rozhodnutí padlo na Baltské moře a trasu Odra-Nisa. Ta vede od pramene Nisy v Jizerských horách a po většinu času kopíruje německo-polskou hranici a končí u moře v německém Ahlbecku.  

První den 

Ráno jsme vyrazili autobusem z Prahy do Jablonce nad Nisou. Po příjezdu na autobusové nádraží jsme nasadili brašny a vyrazili k pramenu Nisy, který se nachází u Nové Vsi nad Nisou. Těchto prvních pět kilometrů je pro trasu spíš netypický, protože vedou víceméně jen do kopce. Hned od pramene se samotná trasa od řeky úplně odpojuje a pokračuje členitou krajinou Jizerských hor. Na samotný rozjezd s naloženým kolem až moc členitou. Na druhou stranu trasa vede krásnou krajinou a jako bonus máte Ještěd na dohled. 

Bohužel ještě na české straně jsme měli nucenou pauzu kvůli bouřce. Ta naštěstí přešla dřív, než jsme stihli spořádat kafe a dort, a mohli jsme pokračovat dál. U Trojmezí se trasa napojuje k Nise, která nás doprovázela po zbytek dne. Za zastávku v této části úseku určitě stojí Žitava, klášter Marienthal, kolesové rypadlo v Hagenwerder a Görlitz. Za ním jsme pokračovali ještě 50 km do turistického přístřešku, ve kterém jsme přenocovali první noc.  

Druhý den 

Na začátku jsme si udělali menší zajížďku k Rakotzbrücke nebo-li Ďábelskému mostu, který se nachází za obcí Gablenz. Posléze jsme se přes Park Muskau vrátili zpátky na trasu. V tuto chvíli začínaly první nekonečné rovinaté úseky. Zpestřením na cestě bylo několik míst, která připomínají méně šťastné období v regionu. Za zmínku stojí ruiny mostu u Forst, vyhořelý kostel Nejsvětější Trojice v Gubinu nebo opuštěná elektrárna Kraftwerk Vogelsang. Poslední větší zastávkou dne byl Frankfurt nad Odrou, kde jsme nakoupili jídlo a pokračovali hledat nocoviště. 

Třetí den 

Třetí den se opět nesl ve znamení nekonečných rovinatých úseků. Sice za doprovodu malebné krajiny, cesty jsou ve výborném stavu, ale po třiceti kilometrech se to už trochu omrzí. Naštěstí jsme po cestě našli několik zpestření. Prvním byla historická nákladní věž Kulturhafen Groß Neuendorf, ve které se nachází kavárna s výhledem na řeku. Další zastávkou byla rozhledna Aussichtsturm Stützkow, ke které byla menší zajížďka, ale každé zpestření bylo vítáno. Poslední zajímavostí byl ve večerních hodinách Křivý les na polské straně kousek za městem Gryfino. Potom už jsme pospíchali zpátky na německou stranu s cílem najít si nocoviště. Bohužel jsme nebyli příliš úspěšní, a tak jsme skončili pod tarpem na louce v obklopení komárů.

Čtvrtý den 

Čtvrtý den se trasa odklonila od řeky a střídaly se silnice nižších tříd s cyklostezkami. Především první část byla houpavější, ale to nebylo vůbec na škodu a cesta nám utíkala rychle. Po nějakých 100 kilometrech jsme dorazili  k Štětínskému zálivu a pokračovali dál přes přírodní rezervaci Anklamer Stadtbruch, ve které hnízdí na 100 druhů ptáků. 

Přes rezervaci jsme dorazili k cyklo trajektu z Kamp do Karnin, kde nastala první a naštěstí poslední komplikace. Nenapadlo nás, že poslední trajekt v hlavní sezóně jede v pět hodin, což není dobrá zpráva, když do přístavu dorazíte v půl šesté. Naštěstí jsme narazili na ochotné chlapíky na motorovém člunu, kteří nás zachránili a hodili na druhou stranu. 

Poslední část trasy přes ostrov Usodem nás dovedla k Baltskému moři, které jsme poprvé spatřili v Ahlbecku. Prošli jsme se po molu a pokračovali do hotelu ve Svinoústí, kde nás čekalo vytoužené trio – sprcha, teplá večeře a postel.

Souhrn cesty

  • 4 dny
  • vzdálenost: 654,73 km
  • nastoupáno: 3233 m
  • průměrná rychlost: 19,65 km/h

 

Nyege Nyege 2022: Rave na břehu Nilu

Festival Nyege Nyege 2022

15.-18. 9. 2022, 

Itanda Falls, Uganda

O cestě na festival elektronické hudby Nyege Nyege v Ugandě jsme špekulovali už pár let, pandemie nám ale naše plány na nějakou dobu odložila. Jakkoliv nepravděpodobně to zní, právě Kampala je dnes jedním z nejdůležitějších míst aktuální hudby a v posledních letech exportuje nové žánry i senzační interprety, za kterými jsou nezřídka i silné osobní příběhy. Během pandemické pauzy rapidně rostlo renomé festivalu, labelu i scény kolem něj, letošní ročník mohl být do značné míry přelomový a možná i byl. 

Na místě se střídaly kouzelné momenty s chvílemi, které bychom si odpustili. Kontrast signifikantní i pro celou akci. Na jedné straně prestižní event s neuvěřitelným mezinárodním kreditem, vybudovaným během pár let, na druhé straně neřízená střela. Chvíli to navíc vypadalo, že budeme muset celou cestu přeplánovat, protože týden před zahájením byl festival zrušen ugandskou vládou. Důvodem je údajné propagování nemorálního sexuálního chování a především homosexuality, která je v zemi zakázaná a podléhá přísným trestům. 

Co s námi? Podstoupili jsme řadu očkování proti tropickým neduhům a na festival se těšíme roky. Narychlo probíráme možné změny plánů, jestli vůbec pojedeme a doufáme, že se to ještě nějak zvrátí. A ono jo. O den později ugandská vláda festival opět povoluje. Zákulisní informace mluví o tom, že všechno se dá řešit penězi. Posléze zjišťujeme také, že festival zdaleka nebyl zrušen poprvé a že podobný průběh je již tradicí. K letošnímu ročníku jsou ale pro jistotu vydána i zvláštní nařízení, která usměrňují, jak má festivalové dění vypadat. Krom drog a vulgarismů je zakázána i nahota nebo orgie. Na vše dohlédne na místě morální policie.

 

TOMORROW MORNING

Festival probíhá v období dešťů, v Kampale si tedy raději kupujeme gumáky, a to dokonce od Bati, made in Kenya. Vyrážíme po dvakrát delší trase, protože se náš řidič právem obává, že cesta bude naprosto zasekaná. Organizátoři očekávají návštěvnost mezi patnácti a dvaceti tisíci, připočtěte výmoly a vymletá koryta po vydatných deštích. Výsledkem jsou i momenty, kdy nevěříme tomu, že se na festival vůbec dostaneme. Bereme s sebou pláštěnky, gumáky, deky, simky a myslíme si, že jsme ready. Akorát, že vůbec. Festival taky ne. Dorazíme chvíli po uvedeném začátku a sledujeme, jak se teprve staví latríny, stanová městečka i stage. Užíváme si ale výhled na údolí Nilu a jsme šťastní, že jsme konečně na místě.

„Moving to a new location brings challenges, many challenges,“ říká nám Lola z organizačního týmu. Dříve probíhal festival ve městě Jinja, které znamenalo menší kapacitu, rozlohu, ale také menší problémy se zásobováním. Borovicový les u Nilu je nádherné místo, ale prvním problémem je, že k němu vedou jen malé cesty, po deštích navíc řádně rozorané. Druhým pak, že často není ani co dovážet. Jak později zjišťujeme, na organizátorech se dopustil podvodu jistý Arthur Kirunda, jež jim nasliboval výstavbu stanového městečka, latrín, sprch a vůbec velké části festivalového zázemí… Na místní poměry se ubytování prodávalo za obří sumy, pár dní před akcí ale vyšlo najevo, že nic z toho nebude. Kirundu dopadla policie, které ale pár hodin nato uprchl. 

Stan tedy zatím nemáme, takže odhodíme věci v provizorní chatičce vyrážíme koštovat místní dobroty, pár stánků už naštěstí stojí. Favoritem je určitě etiopská placka injera. K večeru se už se situace lepší, sice ještě nemáme matrace, ale stan už jo a dokonce se začíná i hrát. Hudební produkci ale stejně komplikují výpadky elektřiny, zpoždění, ztracené nástroje i déšť. Řada umělců se svého slotu nakonec ani nedočká. Je třeba dodat, že když se ptáme dalších návštěvníků, zjišťujeme, že změny harmonogramu trápí hlavně nás (a umělce). Lidé se přijeli hlavně bavit, nikdo nečeká vystoupení konkrétních hvězd. Jsme to jen my, kdo frustrovaně studuje časy a snaží se ulovit své oblíbence. Snažíme se naladit na místní vlnu, ale to, že nám některá jména utečou nás trápit nepřestane. 

I tak ale nemá hudební nabídka chybu. Nečekali jsme sice, že se budeme držet spíš na menších stagích, jelikož ta hlavní bude docela mainstreamová, nakonec nám to ale ani tolik nevadí. Jsou daleko příjemnější a splňují vše, co jste si kdy přáli od raveu v africkém lese. Tančíme dnem i nocí a rozplýváme se nad nepoznanými rytmy. 

Matrace nakonec v noci také dostaneme, musíme jen najít ten správný náklaďák a probudit spícího řidiče. Co se týče dalšího zázemí, na většinu našich dotazů dostáváme odpověď, že to bude už určitě zítra ráno. Čekáme na sprchy, press stánek nebo na oficiální harmonogram. Většina je nakonec ready až na poslední den. Dojde tedy i na sprchování balenou vodou a další nouzové varianty. 

Stejně jako v celé zemi, i tady nesmí chybět ozbrojení vojáci, kteří festival během dne procházejí se samopaly. Pomalu si na to zvykáme, v jednu chvíli ale vidíme přeci jen nápadně velký shluk uniforem, který něco řeší. Okouníme a po chvíli si všímáme, že se blíží k nám. V čele není nikdo jiný než premiérka Robinah Nabbanja, která se festivalu zastávala a zdůrazňovala jeho ekonomický přínos pro zemi. Jelikož jsme na ráně, přistoupí k nám a oslovuje naši kamarádku. Prý se jí moc líbí její drink ve vydlabané dýní a prosí o společné foto. Nastoupení fotografové začnou zuřivě cvakat. Na sítích se později objeví i řada videí s premiérkou, která tančí a festival si chce evidentně užít.

Déšť nám poslední večer bohužel řádně promáčel matrace, nezbývá než protančit většinu noci a pak zkusit přeci jen na hodinku usnout na matracích provizorně obalených igelitem, i poslední noc se nese v duchu love and hate. 

 

KAM DÁL?

Z hudební stránky nabízel festival skutečně naprosto geniální menu. Vše dotvářela atmosféra borovicového lesa, poletujících komárů a hlavně publika, jehož tanec se s intelektuály na našich festivalech dá jen těžko srovnávat. Otázkou je, jak by festival vypadal s původně plánovaným festivalovým zázemím. Nakročeno měl skvěle, nepřipravenost ho bohužel znepříjemnila nejen nám. Po reportáži na hudebním serveru Resident Advisor od akce navíc dali ruce pryč někteří velcí sponzoři a v zemi navíc velmi přituhuje i co se týče práv LGBTQplus komunity. Letošní ročník ještě není oznámený a je otázkou, zda vůbec proběhne a případně jak. 

I kdyby už festival neproběhl, stopa Nyege Nyege je už teď nesmazatelná. Na začátku všeho přitom byla jen snaha dát lidem, kteří chtějí dělat hudbu prostor a nástroje. S myšlenkou přišli dva expati, kteří pronajali v Kampale vilu, nechali v ní zájemce tvořit a bydlet. Vznikl tak nespočet spoluprací, přátelství, label, desky, akce a také festival. Nyege Nyege jsou dodnes útočištěm menšin a mladou bující scénou, která dává v zemi prostor progresivním myšlenkám. Nechte se okouzlit alespoň na deskách nebo koncertech, které se občas objeví i v Praze. 13. října bude třeba jeden ve Fuchsu, detaily budou venku už brzy na stránkách Heartnoize (zítra ráno tedy ještě ne).  

Alpe Adria: Bikepacking ze Šumavy k Jaderskému moři

Jedeme k moři

Chuť vyrazit na bikepacking se mě držela už delší dobu a čím dál tím víc mě nahlodávaly idylické fotky a videa z bikepackingových výprav na všech sociálních sítích. Plán jsem nadhodil Otovi při jedné z našich vyjížděk. Ten hned souhlasil a přišel s návrhem – pojedeme k moři. Od té chvíle jsme začali plánovat. Zvažovali jsme několik variant kam pojedeme. Nakonec jsme se rozhodli pro Alpe Adria. Ta vede ze Salzburgu do Grada. My jsme si cestu trochu protáhli a odstartovali jsme v Železné Rudě.

 

Z Čech až k Alpe Adria

Cesta odstartovala na nádraží Železná Ruda-Alžbětín, které je na samotných hranicích s Německem. První den cesty jsme jeli po značených cyklostezkách nebo silnicích nižších tříd směr Pasov. Ten byl po 85 km první zastávkou. Projeli jsme historické centrum města, dali jsme si kafe a nakoupili jídlo na večeři.

Železná Ruda Alžbětín

Dále jsme pokračovali podél řeky Inn, která kopíruje hranici s Rakouskem. Tady nastala první a poslední větší komplikace naší cesty. Neustále zesilující déšť nás přiměl na 125. kilometru zastavit a udělat si nouzové nocoviště pod mostem, který spojuje německý a rakouský břeh řeky.

Počasí si nejde naplánovat, což se nám potvrdilo i další den. Pršet totiž nepřestávalo, spíš pršelo ještě víc. Celé dopoledne jsme vyčkávali pod mostem, zda se počasí zlepší. Bohužel se tak nestalo, a tak jediný přesun dne byl do nedalekého penzionu, aby nám vše do dalšího dne uschlo.

V tuhle chvíli nám bylo jasné, že v dalších dnech si budeme muset máknout, protože ztráta jednoho dne z pěti není ideální. Ráno jsme si dali snídani, sedli na kola a valili krásnou krajinou Horních Rakous do Salzburgu. Po cestě jsme si udělali ještě menší zajížďku k jezeru Mattsee, čehož rozhodně nelitujeme.

jezero Mattsee

Po 77 km jsme dorazili do Salzburgu. Bohužel jsem neměli moc času nazbyt, a tak jsme dali jen rychlý oběd na Mozartově náměstí, které je startovacím bodem Alpe Adria.

Mozartově náměstí v Salzburgu

 

Alpe Adria začíná aneb ze Salzburgu do Grado

Od Salzburgu jsme po zbytek dne už jen stoupali. První část koprícující řeku Salzach nebyla příliš náročná. Těžší už to bylo v druhé polovině. To jsme se pomalu dostávali do Alp. Celý den jsme po 180 km zakončili v turistickém přístřešku, ke kterému jsme si museli zajet z trasy. Jak se dá v Alpách čekat, tak to bylo hodně do kopce. 

Alpy

Ráno jsme se probudili a nasnídali s krásným výhledem na Bad Gastein. Od našeho přístřešku jsme sjeli zpátky na značenou trasu, abychom hned mohli začít zase stoupat do lázeňského města Bad Gastein, které se může chlubit vodopádem v samotném centru. Z Bad Gastein nás čekalo další stoupání k železniční stanici Böckstein, která je i nejvyšším bodem celé trasy.

Bad Gastein

Tam jsme nasedli na vlak, který nás přes Tauernský tunel dovezl do Mallnitz. Tahle zkratka přes hlavní alpský hřeben ulehčuje lidem cestu na druhou stranu hory již od roku 1909 a využívají jej pěší, cyklisté i auta. Hned po vystoupení z vlaku nás čekal necelých 10 km dlouhý sjezd, který si rozhodně každý užije.

Böckstein železniční stanice

Následovala spíše rovinka až do Villachu, což za nás byla asi nejméně zábavná část celé trasy. Ve Villachu jsme se dlouho nezdrželi, museli jsme prostě šlapat dál. Za Villachem se trasa odkloní od řeky Drávy a pokračuje podél řeky Gail, kterou kopíruje až k Erlendorfu odkud začíná mírné stoupání.

Po 120 km jsme konečně dorazili do Itálie, kde nás čekala druhá alpská část trasy. Za nás asi nejhezčí úsek z celé Alpe Adria. Bezesporu za to může cyklostezka Pontebbana, která vede po bývalé železniční trati. Na Pontebbana by bylo opravdu obtížné hledat nějaké vady. Máte z ní krásný výhled na okolní masivy, nabídne vám jedinečný zážitek při průjezdech bývalými železničními tunely a ještě k tomu jedete prakticky celou cestu z kopce. V půlce Pontebbana jsme po 158 km vytáhli spacáky a šli jsme nabrat síly na závěrečný den naší cesty.  Ráno nás čekala ještě kousek cesty po Pontebbaně, na kterou navázal mix polních cest a menších silnic.

Julské Alpy

PontebbanaAni v Itálii se nemusíte bát, že byste bloudili. Celá Alpe Adria je opravdu dobře značená. V posledním úseku můžeme doporučit tři zastávky. První z nich je malebné městečko Venzone, ve kterém jsme si dopřáli první italské espresso. Druhou zastávkou je Udine, které je největším italským městem na trase. A jako poslední zastávku před Gradem nesmíme opomenout Palmanovu, na jejímž začátku vás uchvátí jedna ze tří monumentálních bran. Na sluncem rozpáleném náměstí jsme se posílili espressem a vyrazili na posledních 28 kilometrů, které nás dělily od moře.PalmanovaTenhle úsek jsme už hnali průměrnou rychlostí 30 km/h a naprostá euforie nastala, kdy jsme za cedulí Grado najeli na most vedoucí přes lagunu až k samotnému pobřeží.Grado

Souhrn cesty

  • 5 dní
  • vzdálenost: 637 km
  • nastoupáno: 4202 m
  • průměrná rychlost: 21 km/h